res:1024x768

Novodobá Pozměněná

1. 2. 3. 4. 5. 6. 7.  8. 9. 11. 14.  16. 17. 18. 20.  21. 23. 24. 29. 30. 31. 32. 34. 36. 37.

1.
11. 12. 2001

Zbaběle hledím do očí polytheismu, 
jak dlouho budu tvým bohem, 
už cítím nářek pohledu do budoucna, 
tvá zrádná ústa vyslovit sbohem. 

Hudba se rozlévá do sálu, 
není, a nebylo krásnějších chvil jsoucna, 
rozčarován okamžikem, 
smím prosit na pár chvil do budoucna? 

Ostatky sedí na gauči opuštění, 
žal smáčí stěny ve džbánu, 
stmívá se, rukama lomím do noci, 
vše bude lehčí až ráno, 
za sluneční pomoci.

2.
14. a 19. 12. 2001

Až jednou budu starým člověkem, 
a noc se bude blížit a já budu sám, 
prach bude mi šlapat na víčka, 
zrak zhroucený pod nátlakem mládí, 
mé hodnoty si v konzervě do spíže uschovám, 
senilním hledáním objevím své vzpomínky, 
tak lehké bude umírat, 
sám s tím, čím jsem byl.

3.
20. 12. 2001

Nesnáším, když leje jako z konve, 
ale teďka sněží z nebeské peřiny, 
šílený úsměv už nic nerozplétá, 
je ze mě sněhulák za tři vteřiny. 

Vločky vadnou na silnici, 
vše přikrývá falešný dech neviny, 
ten úsměv už nic nevyřeší, 
je ze mě blázen během vteřiny.

4.
30. 12. 2001

Veselí dýchá, 
lampa se hýbá, 
hulení slábne, 
není to marné, 
bude to síla. 

Veselí dýchá, 
dívka se hýbá, 
není to marné, 
bude to sláva.

5.
30. 12. 2001

"Dnes všechno vládne sněhu, ale člověk ne! 
protože ztratil všechnu něhu a bílé je mu odporné!" 
vyslovil reportér a hbitě přešel k zavátému automobilu. 

"Zima, 
je pro všechny děti príma." 
dodal. 
Zuby se mu leskly moderním digitálně zaostřeným přenosem signálu. 

"Pro řidiče platí: Bez řetěz do hor nelez, 
ale hlavně nejezdi do kalamitního souhvězdí!" 
ukončil. 

Režisér-kameraman vypnul kameru, 
na ulici se setmělo, 
lampy byly uloženy na sklad, 
okna se zavřela, 
a celý přihlížející dav šel spát.

6.
5. 12. 2001 (2. 1. 2002)

Osamělý pokoj zavírá zbaběle své dveře, 
skříně jsou šedé od prachu, 
umírá v nedůvěře, 
oči jsou bledé od strachu. 

Buch do polštáře, 
oblaka dušnosti vznesou se, 
jediný záchvěv nejistoty tváří mouky, 
přeťatá pouta hozená na stůl, 
symbol výzvy umírajícímu, 
smutné je téma dnešní večeře, 
zašlý kastrol, ztuhlé sádlo, 
posměšný smích mé vnučky a neteře, 
tak takhle nikdy, 
povídám nikdy! 
nebudeme sklánět před mládím páteře.

7.
 2001/2002 (internet)

Lidi by měli více nosit naušníky, 
pak by totiž slyšeli svůj vnitřní hlas, 
a věděli, co blábolí-ejí, 
a TUZE by se jim to zalíbilo. 
Ten dokonalý, vždy nevšední STAV 
pozměněného VĚDOMÍ. 

Vědomí

8.
8. 1. 2002

Taking drugs is a hope,
that someone would throw to you in help a rope.
Shitting and pissing is a need,
in hope that you'll your hungry stomach feed.
So leave all the expectations,
what'll happen if all the nations,
would behave like you?
I tell you! CHAOS

9.
11. 1. 2002

Ještě jedno. 
To je poslední, 
v březnu zavíráme. 

A kam budeme chodit pít? 
To musíte jinam jít. 

Proč? 
Majitel, … 
chce tady udělat "fitko". 

A kam budeme chodit pít? 
Taky musím jinam jít. 

Jak dlouho je tady ta hospoda? 
Už dvacet, třicet let.

11.
leden 2002

jen pomalá noc, a lehké usínání ničemný budík stále rozkmitává, 
opět se loučím se svým pokojem, raději se již nevrátit, 
kdo by chtěl bolesti, palčivou nejistotu, vdechovat neklidný vzduch nebezpečí, 
v naději putuje krajinou neznámých, 

otevřu si pivo, proč hrát si na něco víc, když je to obyčejné, 
nechtěně počítám s repeticí, a pocit nejistoty se vrací jak záplavová vlna, 
zbabělost mého jednání, odvrácení se, raději náznakem, 
nelze si dovolit! nelze říct na plné pecky, co člověk cítí! 
výkřik uvadnul okamžikem, srdce se rozpadlo na kapky 

to by nás totiž bolely bubínky, ústa by se uzamkla, 
cizinci u stolu, a v posteli ještě více, 
klíč od upřímnosti ztrácíme raději, 
zbourejte pokoj, kde vládne ozvěna a není vlídná! 
odstavené konve zalívají největší podfuky z dob "šťastných" dětství, 
osvobozující "nevím" je denním chlebem, jak krásně plesniví, 
jaký dokonalý odraz láme výloha přes koleno, za nízkou cenu, 
lámejme chlebem nejdražší city, 
skrývejme před sebou kaluže v mrazu, 
snídejme s čajem pro komplexnost, 
tak špinavou práci za nás nikdo nebude chtít

14.
11. 2. 2002

Rozjel se po půlnoci ples, 
dříve jel od začátku, 
ale tak to vidím dnes.

15.
12. 2. 2002 (16. 2. 2002)

This is the way I remember as long, 
It's all the sweet, natural.
this is the longest way to write on my song, 
It's all the sweet, natural.
drinking your minds inside the hill, 
It's all the sweet, natural.
with grandiose thoughts I will my mind fill. 
It's all the sweet, natural.

16.
21. 2. 2002

Život je smrákání,
nemůžeš říct, zda tu není,
a když už zdá se, že tu není,
mozek si často obnoví,
že je život smrákání,
přeliv nálad,
kdy vše záleží na nás,
jaké je to poblouznění,
život je smrákání,
a noci stále nepřibývá.

17.
6. 3. 2002

Chodit jen tak dál,
úsměv na tváři mít,
mysl opustit na poli zatmění,
zlé nechat ležet, být.

Den vane tělem,
oči sní procházkou,
je krásné náměstí,
s obchody z provázků,
vítr jim ladí,
tak krásné je žít,
své někdy zdlouhavé mládí.

Prostírám se v okolí,
ta hudba! Hudba!
Elita vylétá z oken,
ovzduší splývá,
jen má hudba se vrací,
navštívilo mě slunce s kyticí pocitů,
jak nevšední v mém pokoji,
jsem povznesen k rozlétlé abstrakci.

Snad je to tak,
nebo zdá se mi,
a je to sen,
blaho ve dlaních,
snad mi neulítne.

18.
10. 3. 2002

Jarní spánek,
mladé pruty,
silný vítr je chladný, krutý.

Jarní louky,
a krátké cesty,
dlouhá vodítka a teplé vesty.

Jarní slunce,
optimistická hlína,
něžných rukou se chytá slina.

Jarní jaro,
jaro denní,
vše vylézá z děr - jarní dění.

20. Z Ještědu
12. 3. 2002

Vždyť je to krásný,
skála sedí a na ní já,
slunce se zavírá za mraky,
vítr vše svádí k oprýskané něžnosti,
moře stromů kam dohlédneš,
vše splývá v oparu,
počkám si na západ slunce,
všechno tam dole na mě čeká,
statické, s velikou trpělivostí,
zírám na pavučinu světel,
oranžová mě varuje,
abych si dal pozor.

21. Dog & Frog
26. 3. 2002

There was a frog,
sitting on a rock,
she was watching the shining sun,
suddenly she wanted to
but couldn't run!
so a dog came there,
started chasing her,
and as soon as he caught her she screamed:
"I love you my brave doggie!"
"So do I delicious froggie!"
he replied,
when the frog had died.

23. Hipsterský JAZZ
28. 3. 2002

Pohltila mě svérázná tlupa,
oči se jí rudě zubí,
ústa pohlcují zář modernality,
žárovky září v žaludku,
idey hnijí v hlavě,
zní to optimisticky a pozitivně,
nohy tančí, celé tělo,
zvracící předklony oddechují,
přihlíženstvo opakovaně hýbe dlaněmi,
k sobě a od sebe,
jako stěny v pasti,
bodce zaskřípou při dotyku,
příšerný zvuk se šíří sálem,
trocha séra pro obživlé město z rakví.

24.
30. 3. 2002

Musím se učit,
musíš se učit, Vendulko!
Musím se učit,
musím se učit,
prosím limonádu, maminko.

Venku je tak nádherně,
sluníčko hýčká vychladlou zem,
zdi jsou jí jediným teplem,
slunce ji zahřeje na duši,
venku je krásně zeleno,
bledé stěny vyvolávají depresi.

Musím se učit,
musíš se učit, Vendulko!
Musím se učit,
prosím limonádu, maminko!

Musím se učit,
musím se učit,
musím se učit,
musím se učit,
musím se.

Snad alespoň tuší,
že by se nejraději protancovala loukou,
zavřela oči na lavičce a usnula,
nechala se políbit v krásném snění,
tak šťastná by se vracela domů.

29.
14. 4. 2002

Vítr ztichl,
na louku vyběhlo stádo koní,
bolí mě hlava,
bolí mě hlava z nich,
praská pod nohou sloní.

30.
16. 4. 2002

Ústa jí voněla po drahých cigaretách,
proč cítil jsem tu pachuť vypočítavosti,
popraskané rty, drsné z nervozity,
věštily nestálost a faleš,
nechci být hlupákem,
který čeká na lež.

31. Slzy pro opomenuté jaro
21. 4. 2002

Když ne stále,
tak aspoň brzy,
vypláču na polštář,
zpáteční slzy.

Vždyť je tak těžké říci,
miluji Tě,
výraz,
teď abych lezl kanálem,
vysmívá se mi znamenitě.

Ta tvář, co se šklebí,
jsi někdo cizí,
tolik se proklínám,
mé iluze mizí

Stojím pod stromem,
čekám na paprsek,
jež mi dodá důvod pro lásku,
nevšímám si, že přišlo jaro.

32.
23. 4. 2002

K nádrži přeběhla už,
už, už skočit chtěla už,
ale přiběhl za ní muž.

Tak do vody vložila ruku jen,
jen, jen ji tam strčila jen,
ten muž byl ozbrojen.

Chtěla mu utéci když,
když, když ten muž vytáhl zbraň, když,
ji odtáhl v skrýš.

34. Pampelišky
27. 4. 2002

Sníh zmizel z luk i lišky,
kdy bylo bílo vykvetly pampelišky,
slunka na zemi,
zlatavé hlavičky,
sluníčko na zemi nechalo dětičky,
a ty jej zdraví každý den,
otevřou očka za mlada,
smějí se a těší celý den,
když jejich mamka večer zapadá.

36.
1.-4. 5. 2002

Díváš se na mě tak nešťastně,
běhal bych s tebou po městě,
utekl daleko do polí.

V žaludku zlobí mě vřed,
tvá křídla rozepjatá,
polapil bych je hned,
leč tvá svoboda je mi svatá,
tu stačí slovo, vyřknutí,
jež mé konání přinutí,
tě semknout v prostém kruhu,
zalít tě svobodou, šťastnou,
jen jiného druhu.

ALE,
miláčku,
jsme z jiných kast,
jsem jarem,
ty jsi zimou,
tolik vulgární,
já zase raději beze slov,
přeci se mi o tobě zdá.

Ve svých snech se tě pokouším zabít,
nenávidím tě,
a pak se spolu milujeme.

V žaludku zlobí mě vřed,
tvá křídla rozepjatá,
polapil bych je hned,
leč tvá svoboda je mi svatá,
tu stačí slovo, vyřknutí,
jež mé konání přinutí,
tě semknout v prostém kruhu,
zalít tě svobodou, šťastnou,
jen jiného druhu.

Když s tebou mluvím,
jsem neosobní,
chladný jak kostka ledu,
tolik potřebná na tvé rozpálené čelo,
vždyť posloucháme tu samou hudbu.

V žaludku zlobí mě vřed,
tvá křídla rozepjatá,
polapil bych je hned,
leč tvá svoboda je mi svatá.

Běhal bych s tebou po městě,
utekli by jsme spolu daleko, daleko…

37.
6. 5. 2002 (27. 10. 2003)

Přichází noc,
s ní i zvrat,
největší hajzlové,
sprostí jak dlaždiči,
se obují do kravat.

Je podvečer lovu,
ke stolům usedaj masky,
sedí tam jak bezední opilci,
od baru se ozývá,
"Ukončete sázky!"

Jiskra v oku, ruce v bocích,
za rohem si užít,
po čtyřech locích,
chvíle slasti?, pocit viny?,
pocit krásy bez příčiny.

Přichází ráno ve frázový bar,
že mohou se vzbudit,
je pro mnohé dar,
a děvky s podpatky vyšší než cíl,
se bez lesku opíraj o hráčův týl.

Ale ti hajzlové,
čmuchají zmar,
tak děvkám,
s podpatky,
dávají zdar.

Vždyť ještě dnes,
se ty dva škrpály zase,
se na parketu osloví,
"Čau couro.",
"Ty prase!"