res:1024x768

Po Mně
(říjen 2000 - 1. květen 2001)

Spolu     Děťátko    Banalitka    Par pér!    Vesnická balada     Hrátky (s láskou)    Z lásky k vám, vy, kteří mě topíte ve vodě plné polibků a já se zato na vás usmívám    Prorok    Proč ?    U Večeře    Vědění lásky    Pan Spáč    Přednáška    V Praze    Štěstí bolí    Proskoč!    Pirát    Pro pana Skácela    Na dráze lipodromů    Mobilní cesta    Do školy se jde...    Přítel na víně    Letní čas    Jáma    Chat    Denise, k narozeninám    Uvězněn v rozporu    Zápisky z chrámu pana Času    Na nekonečnost

Spolu 
4. 1. 2001

Spolu 
chodíme nahoru 
a dolu. 
Jak krásná slovíčka 
stékaj ti na víčka. 
Ve volném soužití 
lidé jak termiti 
hledají své duše 
na cestách z temné buše 
my dva však po právu 
se těšíme na zprávu 
že ten druhý hledá 
tu svou, kterou nedá. 
A když už jsme našli 
na kávu zašli 
v překotném hovoru 
mluvíme o vzdoru 
o lásce z blízkosti 
o kráse něžností. 

Děťátko 
20. 10. 2000

Hajinky či spinky 
vyměnil jsi plínky? 
Děťátko nabírá objevů 
děťátko útočí na mozek 
usnul jsi! Ujel ti podvozek… 

Děťátko vyrostlo 
stále je malé 
děťátko škytalo 
v dunivé hale 

Děťátko řvalo 
a duny hučí 
děťátko loklo si 
ve splavu skučí 

Děťátko umřelo 
krvavá tráva 
hodně to bolelo 
zvolejme sláva. 

Banalitka 
1.11. 2000

Když hledám smysl pro Zemi 
stávám se často frázemi 
To že náš duch tak upadá 
že mění se má nálada 

Jak skvělý hit 
a mám proč žít 
nás šťastnějšími činí 
Tak dej ho sem! 
Však šťastní byli i jiní 
Potichu reptám nad slepým únosem 
a kamarád mi praví 
jak stříkat s vodní pistolkou 
ho neskutečně baví 

Par pér!
1.12. 2000

Huláci jdou 
očíčka svítí 
par pér! par pér! 
na pivě jsou
žalostné bytí 
par pér! par pér! 
zelená koruna 
Caesar a meruna 
par pér! par pér!
infantil na hřišti 
zlískanej v strništi 
par pér! par pér! 

Vesnická balada
prosinec 2000

Chtěl bych být vodičkou 
chtěl bych být stromem 
chtěl bych být pár desítek 
let starým domem 

Tou cestou vzpomínat 
provádět analýzu 
krásně si představovat 
jak tam Franta líbal Lízu 
21. března, jako dnes
zelené byly louky, pole a les 

Ona však měla ráda Toníka 
on byl moc bohatý 
dnes se to neříká 
svým původem mu nebyla po paty 

Když ho potkala 
koukal se do mraků 
široký úsměv plný rozpaků 

Nic z toho nebylo 
i tak byla veselka 
nevěsta krásná 
radost však nevelká 

Hrátky (s láskou)
6.1.2001

Zapni ,vypni 
zapni, vypni 
prostá je hra 
mou duši skřípni 

It hurts so much 
(Tolik to bolí)

like the most cruel dream 
(jako sen, při kterém teče krev)

that the feel of your touch 
(když tvé ruce násilí volí)

causes the scream 
(když působí řev)

Z Lásky k vám, vy, kteří mě topíte ve vodě plné polibků a já se zato na vás usmívám
12.1.2001

Nelze milovat druhé, 
a proto miluji sebe. 
Až na věky věků, 
Ámen.

Prorok 
únor 2001

Sedl si prorok 
na malou hračku, 
co nechal tam pes, 
gumové prasátko udělá "písk" 
a vzbudí celý les. 

Sedl si prorok 
na malou hračku 
u jedné paničky 
na koženou sedačku. 

A ta malinká hračka 
udělá "křup" 
zítra Vám, paninko, 
vypadne zub. 

Sedl si prorok, sedl, 
ale už nevím kam, 
jen snad, že bolestí zbledl. 
Nešťastník jeden! 

Ale stále mu to nedá, 
nechce se mu věřit, 
že právě když si sedá 
něco mu leží v cestě. 

Sedl si prorok 
v malinkém pokoji 
a utěšil děvčátko 
ať už se nebojí, 
že tatínek z války 
vrátí se zakrátko. 

Sedl si prorok? 
Nesedl, 
teď už raději postojí, 
však jediné, co vidí je 
přespání na hnoji.

Proč ?
4. 3. 2001

Proč září oči plné hvězd, 
když prošly ještě málo cest, 
snad je to tím, 
že tak krásné emoce, 
je vyléčily z nemoce. 

Proč usmívá se moje tvář, 
když pohasnula slunce zář, 
snad je to tím, 
že stal jsem se nočním ptákem, 
a létám jako kometa, 
co nikdy nezhasíná. 

Proč opět zřím v zrcadle svou duši, 
když obrysy jen zůstaly, 
snad je to tím, 
že mi buší srdce, 
jež dodává barvu celému tělu. 

Proč cítím se tak šťastný,
při pohledu na Tvou fotku,
já vím, je to tím,
že jsem se do Tebe zamiloval.

U Večeře
5. 3. 2001

Sedí nad večeří, 
krupičnou kaší, 
skořice zavoní, 
od mámy naší. 

Sedí tam bezduše, 
u jídla sní, 
aby byl nerušen, 
až bude s ní. 

Sedí, v ruce lžíci, 
jemně se usměje, 
pak zapálí svíci, 
hladé ho naděje. 

Sedí tam u stydnoucí kaše, 
něžně jí hladí tváře, 
tu setkají se dlaně naše, 
ten temný pokojík osvítí záře. 

Něco tam nesedí, 
slyšíc maminčin hlas, 
duše to nevědí, 
a lžíci s krupicí má v ruce zas. 

Dobrý den, budíček, 
lžíce o talíř zvoní, 
svou kaši dojídá, 
a svíčky mu dál voní. 

Pohlédne okolo, 
pomalu se zvedá, 
voňavé svíčičky a pusinku hledá.

Vědění lásky 
8. 3. 2001

Člověče nezapomeň!, 
že láska je věcí dvou lidí, 
že se vždy jeden více stydí. 

Člověče uvědom si!, 
že láska je jen brána, 
že lásku cítí každá strana. 

Člověče užívej si!, 
každé chvíle s drahým, 
s tím jediným a pravým. 

Člověče na lásku!, 
musíš mít volné srdce, 
na lásku se jde jemně avšak prudce. 

Člověče bez lásky!, 
jsi volný jako pták, 
lítáš si kamkoliv, ale však jak? 

Člověče věz!, 
že láska dá tvým křídlům směr, 
a když se polámou, není to fér. 

Pan Spáč 
8. 3. 2001

Leží na posteli, 
mladý pan Spáč, 
leží na posteli, 
pan snový hráč. 

Krásné jsou představy, 
když realita stává se snem, 
snadno si vytváří, 
svůj abstraktní den. 

Hudbou si vykreslí, 
svůj lucidní svět, 
hudbou si vykreslí, 
vše, co nejde vrátit zpět. 

Ve svém snu cítí, 
líbeznou vůni, jež letí krajinou, 
ve svém snu žije, 
a neměnil by za jinou. 

I on se musí vzbudit, 
opouští zemi snů, 
a nelze mu tvrdit, 
krásnější bytí dnů.

Přednáška 
8. 3. 2001

Stačí jen rozluštit písmo, 
pochopit, co tím autor myslí, 
ale to stejně nelze. 

Promítneme-li si vlastní pocity do díla, 
vzniká nám tím nové, 
příběh natolik podobný 
svou asociací tomu původnímu. 

Promítneme si tím, 
náš vlastní zážitek. 
Vzpomínky nás uvedou do stavu bezmocnosti, 
stalo se. 

Staneme se pozorovateli 
dějin malé skupinky pocitů 
a ještě menší lidí. 
Jen naše chápání tomu rozumí, 
jen naše mysl do toho vidí.

V Praze
10. 3. 2001

Poprvé jsem v Praze snad i rád, 
však na pohled je tu až příliš lidu, 
promiňte mi, tohle pro mě není, 
já nadevše zbožňuji své opravdové snění. 

Po laskavém klidu? 
V Praze? 
Ani slechu, ani vidu. 

Promiňte mi, já Prahu nechci hanit, 
jsem člověk z malého města, 
a živý ruch mě dosti trestá, 
neustále kolem mě někdo chodí, 
cítím se nervózní. 

Má to však svou atmosféru, 
zvuky brzd a flašek, 
pár rozbitých tašek, 
a vánek ve vlasech. 

Ovšem! Také monument 
pro štěbetající cizošlapy.

Štěstí bolí
10. 3. 2001

Štěstí je překrásný pocit, 
mé štěstí tolik bolí. 

Miluji, 
a přeci tolik, tolik nešťastný jsem. 

Kdybych nemiloval, 
cítil bych se bezcitným, 
ale necítím. 

Štěstí je překrásná věc, 
mé štěstí tolik bolí, 
a nejen mě. 

Mám slzy při odchodu, 
celou cestu pláču. 

Podej mi ruku, prosím Tě, 
učiníš mě šťastným, 
jen s Tebou být, mě činí. 

Přemýšlím, 
jaká budoucnost nás čeká. 

Cítím tvé pocity, 
a proto na Tebe myslím.

Proskoč!
16. 3. 2001

Proskoč myslí, 
myšlenko! 
Proskoč, 
rád tě poznám. 
Stále mám pocit, 
že vás nemám dost. 
Jste lahůdkou pro mě, 
jako pro psa kost. 

Proskoč myšlenko, 
proskoč a pak jdi ven! 
Proskoč myšlenko, 
brouzdej mou myslí, 
zasyť vodu, 
já plavu ven! 

Proskoč myšlenko, 
prostá myšlenko, 
přijď na návštěvu, 
pak jdi ven. 

Proskoč myšlenko, 
dnes jsem si jistý, 
že krásný bude každý den. 

Pohleď myšlenko, 
pohleď na mě, 
já zářím, 
šťastný jsem. 

Proskoč myšlenko, 
jsem rád, když to myslí, 
proskoč a potom spěchej 
ven!

Pirát
19. 3. 2001

Zdálo se mi, 
že je vše moc všední, 
tak jsem se ráno probudil, 
a uvázal si přes hlavu šátek. 

Ač vidím na obě dvě oči, 
v tu ránu stal se ze mě pirát, 
vzal jsem si navíc bílou košili, 
a vyšel jsem do školy. 

Nechci být ani trochu pirátem, 
jsem vcelku slušný obyčejný člověk! 
Vzal jsem si to na důkaz dnešního rozmaru, 
bílý kytičkovaný šátek, 
abych snad narušil všední stereotyp, 
abych se na chvíli pobavil reakcemi ostatních.

Pro pana Skácela
22. 3. 2001

Příprava: kovová slova, neonové ruce, klíče při posměchu, toulavý spěch, cukrátková cesta, pečená myšlenka, bitový ústav, smrt ve dveřích chevroletu, stébla nejistot

Kovová slova, 
dávám Vám sbohem, 
toulavým spěchem 
hledám stébla nejistot. 
Mé neonové ruce 
pila snadno přeřízne, 
pak když otvírám dveře, 
mé klíče při posměchu, 
utěším se pečenou myšlenkou, 
že mě čeká cukrátková cesta, 
skončím v bitovém ústavu, 
postele jedna vedle druhé, 
jako smrt ve dveřích chevroletu.

Na dráze lipodromů
22. 3. 2001

Jezdí na lipodromu, 
šťastné to děcko mládí, 
co děje se ve zdech stromu, 
co skrytá duše radí? 

Chutné je pomyšlení, 
na sladký bonbónek, 
nějaký vitamínek, 
sladko-kyselé pohlazení. 

Děťátko malinké, 
nauč se, 
že život není vždy sladký, 
cestuješ po dráze lipodromů, 
bouráš o stěny stromů, 
děťátko. 

Jak sladké je, 
spíš mohlo být, 
Tvé mládí, 
na dráze lipodromů… 

Mobilní cesta
22. 3. 2001

Ahoj, 
právě jdu domů, 
jsem tak dvě stě metrů. 
krok, krok, krok, 
krok, krok, krok, … 

Zdar, 
právě sedím na pivu, 
asi tak půl kiláku, 
až dopiju a dojím, 
tak krok, krok, krok, 
a zase krok, krok, krok, … 

Čágoš, 
právě jsem v krámu, 
jak nakoupím, 
asi tak 2 kilometry, 
vrátím se domů, 
to bude šláp, spojka, přeřadit, 
šláp, spojka, přeřadit, … 

Prosím, 
to jsi Ty… 
Právě jsem v Londýně, 
trochu z ruky nemyslíš, 
píp, píp, píp, 
nadále píp, píp, píp, …

Do školy se jde…
22. 3. 2001

Do školy, 
se jde vždycky tou delší cestou, 
do školy, 
však chodím rád. 

Ze školy si to hasím přímo, 
někdy svěží, ospalý, 
jindy jemně opilý, 
tak jako dnes. 

Do školy, 
by hodně lidí raději nešlo, 
já tam chodím častokrát. 

Do školy, 
někdo za školu, 
i já jsem tam byl, 
ochutnat atmosféru, 
návrat odpočinutých je vždy milý. 

Do školy chodí někdo rád, 
já taky, 
jiný třeba ne. 

Do školy se chodí snadno, 
zpátky to už jde hůř, 
ale… 

Přítel na víně
22. 3. 2001 (nápad 11. 7. 2000)

Příteli na víně, 
kdepak jsi v krajině? 

Příteli na víně, 
hledám Tě v bažině. 

Kde jsou ty časy, 
když brouzdávals paseku, 
kde je ta doba, 
když býval jsi na mléku. 

Příteli můj, 
kdepak jsi? 

Příteli můj, 
tady jsi, 
vítám Tě k hostině. 

… mlask, mmm, mlask … 

… Příteli, příteli, 
prásk! 

… mlask, mlask, mmm … 

… "Omlouvám se, 
pečínka bude výborná, 
avšak je jasné, 
kdo z nás, 
první zhasne. 

… mmm, mmm, mlask …

"Příteli Můj, 
brouzdávals paseku. 
Příteli Můj, 
býval jsi na mléku, 
kde je Tvá matka, 
Bachyně, 
Vítej též k hostině."

Letní čas
27. 3. 2001

Letní čas, 
léto přichází obvykle 
až v červnu. 

Letní čas, 
posunutí hodin, 
mladý Spánek 
chodí nerad brzy domů. 
Mladý Spánek neví, 
kolik je. 

Časné Vstávání 
přichází o dost dříve. 
Časné Vstávání, 
by chtělo ještě spát. 

Letní čas, 
dvě tolik rozdílné věci. 

Myslím, že Léto 
máme všichni rádi - 
dítě se zlatými vlásky, 
hřejivé a usměvavé. 
Můžeme obnažit naše myšlenky 
a není nám zima, 
plaveme ve zpocených proudech, 
držíme se za ruce 
a v noci spolu pozorujeme hvězdy. 

Předpokládám, že stejně jako já 
i Vy se nemůžete adaptovat 
na večerní peřiny 
a ranní cestování, 
stále ještě v teplé bundě, 
sníh roztává na chodnících, 
odpolední návštěvy se třesou, 
když se náhodou potkají 
a naříkají - jaká je jim zima, 
bundy zapnuté až ke krku, 
ptají se, kde je jaro, 
slunce již svítí na obratník Radka, 
putuje vzdálenou oblohou, 
nevidíme jej - prší, bezsezónní sníh. 

Jáma - úkryt leč bez střechy, ale vystlaný
18. 4. 2001

Padala pírka, 
gigantické vločky, 
slzičky lásek 
na dno jámy. 

Snášely se tam pozvolna, 
peříčka bílá, 
hebká jak chmýří, 
rosu na sobě honosně nosila, 
oblékána ve sváteční šat, 
o lásku a štěstí prosila. 

Noční svit, 
teskný Měsíc, 
rozmlouval s nimi v trpké samotě, 
paprsky svými hladil je. 

To byl jen odraz, 
lidských citů, 
jež člověk neschopný 
je dát 
a brát. 

Až za úsvitu, 
odběhl smutek, 
počalo Slunce slzy zahřívat. 

Milovati se již nechtělo, 
Den plný činů u jámy stál, 
zakryl ji, 
aby nebylo, 
do čeho spadnout, 
kde se polámat. 

Byly dny a ještě delší noci, 
ve vyschlé jámě plné soli a bezcitu, 
skrýval jsem se, 
hledaje pírka, 
polámaná a špinavá od hlíny.

CHAT (POKEC)
19. 4. 2001

Ospalý klikám, 
světelný stisk kláves a Enter. 
Úsměvný smilík (smajlík) 
se mi v soukromí svěřuje, 
jak je mu skvěle.

V tom přichází přítel 
pod tichým nickem, 
Host 6838 do domu. 
Je mi tak blízký, 
milý Tonda, 
prý má ty samé pocity, 
projekce, 
jako kouř parní lokomotivy.

Mohu být šéfem nečeské banky, 
technikem v počítačové firmě, 
umělcem o jedné ruce, 
nebo jen dokonalým psychologem, 
bezcitně cloumat s jeho já, 
podle délky jeho duše, 
postupně omotávat kolem prstu, 
nejprve vlásečnice, 
potom žíly a tepny, 
nakonec jej 
nechat vykrvácet…

Denise, k narozeninám
24. 4. 2001

60. léta, shluk beztělných úst skanduje na náměstí, Spojené Hlasy Duše. Revoluce vždy začíná demonstrací, vždy se začíná od počátku a vždy se dojde k samému závěru, zdali jsou pocity vítězství, či prohry je již na každém z nás.

 Demonstrace,
otevřenost mezi lidmi,
je proti přetvářce!

Energické mládí běží,
pomalým tempem,
rychlými změnami utíká.

Utíká,
utíká na cestě kolem Světa,
až objeví sama sebe,
a já vím,
že se jí to podaří.

Letí jako samolepka,
bez potisku,
chytá na sebe lidské nešvary,
strach a cudnost
nelidské společnosti.

s OTEVŘENOSTÍ
rozdává
a polyká
nejistotu
tváří bez výrazu,
očí zakalených dehtem,
a padajícího listí ze stromů
v náručí podzimu a jeho
melancholických proseb o smrt.

s UPŘÍMNOSTÍ
příchodu slunce a deště
v dubnové hádce,
se rozzáří a začne smát,
ale ne tak jako ostatní.
Její smích zní jako opera -
pěvkyně se zatím rozezpěvuje
v šatně o několika blízkých lidech,
kteří ji mají rádi,
má výstup vždy poprvé,
a proto je nutné,
aby nikdy nebyla sama…

Uvězněn v rozporu
27. 4. 2001

City se hromadí, 
bez místa na skladu, 
bez cíle původu. 

City se hromadí, 
pod umělou parádou, 
city se hromadí! 
duševní závadou. 

Dlouhé noční usínání, 
za mřížemi! 
za mřížemi, 
stínů stromů a světel neživa, 
maličkých cestiček, jež visí. 

Chtěl bych být volný, 
jako myšlenka, 
a vznášet se v souhvězdích, 
jež modravé za mřížemi, 
mi důkaz dají, 
jak je vše daleko. 

Ta záře volnosti, 
je tak vzdáleně přesná, 
potoky samoty, 
po tvářích vrby, 
bolí to více než 
nezbytná ztráta, 
zrada kamaráda nebo lež. 

Proto raději hned usínám, 
blížím se k vypnutí, 
stroj, 
porouchal se, 
a sprostá 
chyba působí city! 
pro tenhle svět nemístné, 
raději umřít.

Zápisky z chrámu pana Času
29. 4. 2001

Není čas trpět za minulost, 
vždyť mysl sama od sebe, 
utekla, návrat 
je v nedohlednu. 

Už není čas smát se za přítomnost, 
vždyť její původ je minulý, 
kontinuita vše zapletla, 
ale já už nemotám, 
proplouvám tím, co je. 

A budoucnost, 
ten duch, 
co je skrytý pod prostěradlem 
a snaží se nás postrašit? 
Někdy se ho bojím, 
když přítomnost utíká o strachu, 
vyplaší vše dobré.

Na nekonečnost  (9. 4. 2001)