res:1024x768

Sbírka 3. řádu
(3. květen 2001 - 11. prosinec 2001)

Soumrak do pokoje bez slunce    Z Okapu do země    Balada o stolu    Ó zvony    I feel happy there in pub    Praha - Hlavní nádraží    Hadry z lásky    Kerouacův Amen    Mr. Wholetimeill    Valid life   V hlubinách smutku    Když mi není s přáteli nej    Balada o nanebevzetí    Povzdech    Kamenoid - šutrusoid    Na mysli    Cink - cank    Psáno na lavičce    1,5 kg neuronů a hezky propojit!    Naše kuchyně    Po bouři    Slzy v očích    Čekání na Kokota    Když tváře zrudnou    Řešení    Hajej dadej    Dnes pláču, ale neumřu    Podzim    Balada o dzífku    Flusanec    Neteří a synovcem    Bye-bye my old life   Zpívám    Jeden z návratů    Narcisova tvář    SNOB    Kontraindikace    Definice: Pointa    Definice: Báseň    Kopce

Soumrak do pokoje bez slunce
3. 5. 2001

Rozmlouval jsem do noci, 
s apoštolem, 
na pražských ulicích se rozsvěcovaly lampy, 
dlaždice odrážely vlažný vzduch jarního večera, 
metro a tramvaje šeptaly, 
drogy a kondomy se koulely ulicemi 
a čekaly než narazí na stěnu a vybouchnou 
s upřímnou tváří bolestí, 
a drzosti lidí, 
kterým byl ukraden cit a my jsme je povýšili 
na dno nesnáze. 

Tím vším jsem potom šel, 
neznámý muž, pan agresor, 
v metru ztratil pytlík s tabákem, 
ale dobrota mlčela a doufala, 
že onen muž upře svůj zničený zrak i k zemi, 
že ohlédne se zpět, 
aby opět nabyl, 
co jednou ztratil, 
jak se stalo. 

Však ještě před chvílí, 
bavil jsem se s apoštolem, 
mluva to nebyla prostá, 
chápal jsem ideu, chápal, 
ale byl jsem jen naivním soupeřem, 
argumentoval jsem proti ničemu. 

Bůh, Karlík, absolutno, … 

Bojoval jsem sám proti sobě, 
jako bezmocné děcko s dřevěným mečíkem, 
které chce vědět proč? 

Bezbranný apoštol o holých rukách, 
topil se v mé aroganci a jistotě, 
zavřený za železnými a chladnými dveřmi, 
kde bylo jen malinké okýnko, 
tak malé abych se nemohl protáhnout ven a dýchat. 

On vlastně není ani apoštol, 
on chtěl jen říci, 
že bůh je vše; krásné, tak i láska, 
a není nic. 

Své kroky po dlažebních kostkách nad podzemkou, 
kde každá má své místo a plní tu stejnou úlohu, 
superego a id (můj rodič a mé dítě), 
drželi se za ruce, 
mé dítě vyprávělo, 
byl tolik krásný, 
jarní podvečer, 
a chodit se mi chtělo. 

Martinovi

Z Okapu do země
4. 5. 2001

Uvězněni v hospodě, 
blesk víří nevodou, 
kouř spáleného tabáku, 
smutek bez cesty. 

Hladím tabák, 
papírek o smutku, 
a zničených plících, 
tělo bez duše, 
černota noci od hrdla k hrudi. 

Smažené napětí, 
vlhkost na 100%, 
prach se plazí při zemi, 
pádí do kanálů, 
krev tichého neštěstí, 
v hektickém světě, 
kde ožije jen génius 
s oranžovou čepicí, 
ve 40°C vedrech, 
s černými kalhotami, 
a nářkem v ořích. 

Pláč se dnes nenosí, 
úkaz slabosti, 
corpus delicti pro bezcitná hovada, 
která tu sedí, 
plot do nekonečna, 
stůl o tisících lidech, 
a prostých úsměvech, 
bez ohledu, 
že se venku něco děje, 
blesk zabil další dceru, 
zbytek rodiny pláče, 
tady nic takového, 
křik osleplých vězňů, 
co vidí jen, co chtějí.

Balada o stolu
15. 5. 2001

Náš čtyřnohý přítel, 
Stůl, stále stojí na jednom placu, 
neznáte věrnějšího čtyřnohého přítele? 

V noci, tak jako my, spí,
přikrytý stínem lamp, 
také malou vrstvou prachu, 
ale ve dne - au, au, auůů. 

Raubířské ruce, 
KRVAVÉ RÁNY BEZ LAKU, 
výboje touhy po ničení, 
PROKLETÝ ZÁSAH BEZ URČENÍ. 

KLEKL,
již nikdy nepostaví se, 
KLEKL, 
a slzy bodaly do lina, 
KLEKL, 
a steklo z něj víno. 

Čtyřnohý přítel, 
ex-přítel, 
třínohý mrzák o berli, 
belhá se K OHNI,
K OHNI, K OHNI. 

Bude mu teplo, 
nebojím se, 
s šepotem o podlahu odchází, 
můj bývalý přítel, 
STŮL UŽITEČNÝ. 

Heleně H.

Ó zvony
23. 5. 2001

Ó zvony 
ó zvony 
Ó zvony 
odbíjejí. 

Ó radost 
veliká 
Ó radost 
veliká je. 

Ó štěstí 
milenka 
Ó štěstí 
po vláscích hladila mě. 

Ó štěstí 
přálo mi 
Ó štěstí 
dostal jsem darem ve snu.

I feel happy there in pub
24. 5. 2001

Blue,
Slow night,
Blue,
Classic slow night. 

Blue,
Slow night, 
Blue, 
Classic slow night. 

I dream.

Heleně a Vaškovi za tanec

Praha - Hlavní nádraží
4. 6. 2001

Sirka umírá do koše, 
a vzápětí? 
Zděšená mysl natahuje klid, 
dva bezdomovci prosí o cigaretu, 
nervy utíkají z nádraží, 
a nelítostná bezmoc je pronásleduje všude okolo. 

Zrezivělé neony, světla bez žárovek, 
za chvíli zrezivím také, 
ale ještě předtím prasknu, 
ano, přesně jako ta žárovka. 
Spolykám všechny střepy, 
a chvíli před smrtí budu žebrat o život.

Hadry z lásky
4. 6. 2001

Milovala moc, 
a z celé duše, 
udělala si z něj poloboha, 
ta nebohá! 

Měl krásné vlasy, 
ty oči! 
a tváře, 
pevné!, jako z ocele, 
ach ta nebohá! 

Milovala moc, 
hloubkou duše, 
měla deprese, 
ale nikdo jí to nevěřil, 
vždyť byla zamilovaná. 

Milovala ho tolik, 
a když už myslela, 
že ho má, 
byl to jen úlet, 
8 nočních piv ve špinavých sklenicích, 
s tácy plnými štěstí při zavíračce. 

Milovala ho tolik, 
tak není divu, 
že zítřejší slova, 
hluboké rány, 
které měly být jen odřeniny, 
jí potřísnily šat, 
a ona ho nosí až dodnes. 

Denise a Tomášovi

Kerouacův Amen ( Kerouac's Amen)
5. 6. 2001

A celý Lowell teď pláče, 
řeka Merrimac je od dnešního odpoledne slaná, 
a tisíce Lowellů pláče s námi, 
jen malí Gerardové se na nás dívají, 
jak energie utíká z těla, 
jako neviditelný kouř z cigaret, 
pokoušíme se jej pevně sevřít, 
to, oč jsme přišli, 
už nám nikdo nevrátí.

Mr. Wholetimeill
5. 6. 2001

Zbožňoval všechny její skutky, 
ženu svých krásných diseases, 
a třeba že byl zdráv, 
měl oči jako rys. 

Ano, ano - už si vzpomínám, 
pan Wholetimeill, 
co již dnes není, 
ale ještě včera byl. 

Nemocnice, prosím - přepojím - 
tak tedy on, byl tu still, 
nedožitých devadesát, 
a tak nešťastně žil.

Valid life
9. 6. 2001

Valid life 
is just to dive 
or to dream 
the nature or scream?

V hlubinách smutku
26. 6. 2001

Svůj smutek odplavím, 
nešťastná povodeň se přihnala, 
metala stromy, 
a domy před sebou, 
koupal jsem se nechtíc, 
ale rád. 

Topím se ve smutku, 
metr pod hladinou, 
snažím se vzepřít osudu, 
jsem na počátku tragedie, 
ještě se ohlížím za sluncem. 

Dva metry pod hladinou, 
proud unáší mé tělo, 
bubliny stoupají, 
končí můj sen, 
poslední vize, 
klapka, 
hráze mají svou vodu, 
a řeky mělké koryto, 
až jednou se opět provalí, 
u břehu budu stát 
a čekat, než se utopím.

Když mi není s přáteli nej
14. 7. 2001

Nezkrotná bolest, 
mě na posteli objala, 
rozlil jsem vědro po vrch plné zmatků, 
strhal jsem pobledlé závěsy na sebe, 
v dusnu se smažila hysterie, 
a z terasy byl slyšet noční šepot Tater. 

Byly tak samotné, 
davy turistů, 
se jich počaly se soumrakem bát. 
Byli jsme sami, 
zeď z cihel a s bílou omítkou, 
bránila mé síle v slabosti, 
v přílivu omastku samoty. 

Tlumil jsem bezmocnost anglickým broukáním, 
bzučení much rušilo mé neštěstí, 
bezbarvý vzlykot lahodil mým uším, 
duše se rozkládala na třetiny, 
mé tělo hnilo s ní.

Balada o nanebevzetí
13. 7. 2001

Ohýnek toužebně hoří, 
jiskry se stolu dvoří, 
dvoří se velmi nesměle, 
popálí stoleček na těle. 

Uhelné slzičky od něj neletí, 
hodný je, přes lásku k dítěti, 
zbude z něj hromádka popela, 
to se svým přátelům nedělá. 

Tvůj řídký dým, jako cit, 
uniká, když měl jsi být, 
a lidská ruka mávne, 
tvé zážitky jsou dávné. 

Nebudeš oplakáván těmi, 
třebaže hřeješ celou Zemi, 
plíce, 
které již nikdy nevydechnou.

Povzdech
20. 7. 2001

Malinké táhlé vlnky, 
proplula tudy nebeská loď, 
na palubě kopa šťastných nebesníků, 
tančili nebo jen tak leželi, 
a krásný teplý letní vánek laskal jejich těla, 
na vlnách rozkoše v oceánu bez jediného přístavu, 
jen cesta tam, 
do sféry vytoužené, 
a nikdy se nám nechce zpátky, 
věčný klid zde hraje hudbu, 
líbeznou pro všechny. 

Postávám na chodníku, 
má duše se vznáší někde mezi, 
toužím se vrátit tam, 
kde jsem snad byl někdy mezi minulými životy.

Kamenoid - šutrusoid
6. 8. 2001

Nalevo kamenoid, 
pomalá říční doprava motory zapíná, 
každých deset kilometrů, 
drobných fyzických úkonů, 
se nachází jazz, 
nadlidsky silný se svou dunivou náladou, 
hraje na kánoe, 
topí jednu za druhou, 
nohy pod vodou, 
trup pod vodou, 
ruce pod vodou,
i hlavu pod vodu, 
ona tak trochu uskakuje, 
brání se nárazu, 
zbytek těla hopsá po šutrusoidech.

Na mysli
7. 8. 2001

Mám na mysli, 
nové ustálené spojení slov,
u kterého řekneš A 
a každý si domyslí B, 
jako: 
nevkročíš dvakrát do téže řeky, 
chybami se člověk učí. 

Mám na mysli, 
převratnou myšlenku, 
člověk je druh živočicha, 
silnější přežije. 

Mám na mysli, 
nový cit, 
láska, 
vášeň. 

Mám na mysli, 
nový čin, 
běžet, 
poklusem. 

Mám na mysli, 
novou mimiku, 
úsměv, 
pro tenhle svět, 
stejně tak zbytečný.

Cink-cank
7. 8. 2001

Cink, cank, 
cink, cank,
pozor! 
už přijíždí, 
cink, cank,
t-dan, t-dan, t-dn, 
cink, cank,
překážka volnosti, 
t-dn, t-dn, t-dn, 
poklusem na kolech, 
šhau, zí, šhá, 
cink, cank,
cink, cank,
dis: stav ohrožení, 
cink, cank,
cink, cank,
transport ukončen, 
cink, cank,
cink, ank, ink,
 průjezd zabezpečen.

Psáno na lavičce
7. 8. 2001

Strohé věty-tve, 
a listí švy-velí, 
vítr je zacuck-chá, 
minulost plynulá-nule, 
mraky nás nezvykle-lají, 
užaslí lidé od-dech tají, 
jen ú-děl je kope.

1,5 kg neuronů a hezky propojit!
7. 8. 2001

Krvavá síťka z provázků, 
koupím si do ní klobásku, 
nebo snad raději myšlenky? 

Za kvalitu se platí,
sakra, to mé úmysly hatí, 
tak raději trochu salámu, 
který si tam pak nalámu. 

Bez zájmu je dnes prázdnota, 
tu nekoupí ani žebrota, 
která se válí na ulici, 
kterou si šlehaj darebníci.

Naše kuchyně
7. 8. 20001 (8. 8. 2001)

Oko na plotně, 
tolik rád pospíchám, 
sáhnu na kliku, 
otevřu dveře, 
mám za sebou černocha.

Chrlič do škopku v kuchyni, 
běžím zvednout telefon, 
"není doma", 
a jarová kaše mi jde naproti. 

Sklenička v polici, 
co chceš! Šťávu, nebo sodovku? 
Sklenička, 
ani v polici, 
ani sklenička, 
jen střepy krášlí prošlapaný koberec.

Po bouři
9. 8. 2001

Jsem klidný jak jezerní hladina, 
která v půli dne usíná, 
kterou čeří myšlenky touhy, 
které nestačí okamžik pouhý. 

Jezerní hladina se nevylévá z břehů, 
jezerní hladina je spojnicí mezi nitrem a vnějškem, 
jezerní hladina je uprostřed, zmítána protiklady okolí, 
jezerní hladina je zvrásněna deštěm a větrem děje.

Slzy v očích
16. 8. 2001

Střepy smutku zdobí jeho oči, 
i hrdý lev si zapláče, 
nad běžnou smrtí, 
která se ho ovšem tentokrát týká. 

Jeho vnitřní svět mu stéká po tváři, 
tichým hlasem prosí všechny okolo, 
ale hlavně panáka citruse, 
aby mohl zapomenout. 

jak jednat s mrtvým? leží v rakvi, rozprášený v urně, připraven na věčnost, loučíme se s ním, s jistotou, že stále je, na hřbitově, v krematoriu, pro povrchní společnost, ale hodiny o samotě uvnitř sebe

Čekání na Kokota
16. 8. 2001

Čekání na Kokota, 
není plné frází, 
jen gesto stereotypnosti přátelství, 
zoufalý pokus smsky vrátit minulost, 
s pivem na stole. 

Čekání na Kokota, 
zatím stále nejde, 
čas naplnění se vpíjí do zápisníku, 
v podobě písmen tvořící báseň, 
konečný dojem ucelují krátké rozhovory sám se sebou. 

Čekání na Kokota, 
doba, kdy v hlavě přemítám 
důvěru, ochotu a spolehlivost, 
s dávkou debat, srandy i smutku, 
v celkové podstatě přátelství.

Když tváře zrudnou …
18. 8. 2001

Když tváře zrudnou, 
člověk v sobě něco dusí, 
uvnitř hluboko, 
to je buď nasranej, 
nebo … 

Co ho mohlo tak naštvat? 
Cholerika jednoho! 
Nečekaná platba, 
třeba vysoký účet za povrchní city, 
možná jen nějaký blbý pocity. 

Nebo čeká na nepopsatelný výbuch smíchu, 
taková malá rozbuška vtipků, 
za těchto okolností krajně nevhodná. 
Obsah plic se nezadržitelně naplňuje, 
ještě pár mililitrů, 
vyprsknout na plný pecky, 
obyčejný vzduch, částečně ochuzený o kyslík. 

Poslední sousto. 
Do hlavy se nahrne krev, 
tváře jako pochodně, 
ale není tma, 
žádná potřeba osvětlit místnost. 

Tak proč tak bezúčelně!

Řešení
1. 9. 20001

Klíží se ti úsměv 
musíš jít ven 
poslouchat hudbu
snít živý den.

Hajej dadej
6. 9. 2001

Až půjdou do hají, 
má víčka rychle kmitají, 
jsou rychlá, tak dychtivá, 
snů, v nichž má duše zazpívá, 
však sen se s ránem rozplyne, 
proč je vše krásně nevinné.

Dnes pláču, ale neumřu
18. 9. 2001

JÁ, nechtěl jsem TI způsobit, OMEZENÍ v jednání! 
JÁ, nechtěl jsem TI způsobit, TRÁPENÍ nejistoty! 
JÁ, nechtěl jsem TI způsobit, STAROSTI navíc! 

JÁ, chtěl jsem TI být, hřejivým SVĚTÝLKEM v tesknivé samotě! 
JÁ, chtěl jsem TI být, CORPEM DELICTI něžného vztahu!
JÁ, chtěl jsem TI být, OPOROU, která nepadá pod zátěží! 
JÁ, chtěl jsem TI být, LÁSKOU letící oblohou! 

JÁ TĚ MILUJI, i přes vzdálené odloučení! 
JÁ TĚ MILUJI, a budu i nadále!

Podzim
22. 9. 2001

Podzim je fatální, 
okamžik před smrtí, 
palčivá bolest z okouzlení 
jeho tesknými barvami. 

Podzim je pevná půda 
pod nohama smrtelné postele, 
zahalen tajemnou mlhou, 
kterou polykám jako slabý jed. 

Podzim je vzpomínka, 
na smrt někoho blízkého, 
v nešťastném případě, 
nás samých.

Balada o dzífku
27. 9. 2001

I)

Piráti do přírody, lesa hup, 
jaký dnes bude dzeva lup. 
Nesou si sebou motorové biče, 
s dzevěnou nohou, pokácí tyče.

Hnědozelené tyče mají dar života, 
krásné, to však není nahota, 
zanechávají za sebou monument hladu pirátů, 
hromadný hrob války, těch, co nehledí na ztrátu. 

Vždyť jen tyče přijdou o hlavu, 
až bič vykoná popravu, 
a les se zalije krví, 
kdo z nich byl jako prvý?

II)

Rukanda, ruka, ručička, 
poprvé v popelu, 
se dotknouti jejich prstíky smí, 
než v popel se navždy promění. 

Jede tyč za tyčí na smrtelném pásu, 
čeká ji praktický život, 
takové dřevěné udělátko, ležátko, stolátko, 
však oni ví, otrokáři prašiví. 

Snad můžou být, ještě pospolu, 
v maglajzu pilin, 
cestou do obchodu, 
z lidského podvodu.

Flusanec
27. 9. 2001

Plivali na chodník, 
a bylo jim to jedno, 
obyčejný estetický vzhled, 
vím, že když si ulevíš, 
tak je to vzlet. 

Plivali kamkoliv, 
a na kohokoliv, 
frajersky odporný byl to vzhled, 
každý od flusance daleko vzlét. 

Plivali flusance, kemry a hnusy, 
proboha co je to za nelidské pusy, kdo by jim řekl, 
když malí byli, fuj! 
Cokoliv odhodí, zastav se stůj!

Neteří a synovcem
27. 9. 2001

Maličký být, 
to může hodně z nás chtít. 

Maminko, ee, 
maminko hají, 
to všechna děťátka, 
dost dobře znají. 

Štípanou pusinku, 
stejdo hele! 
maminka v kuchyni opéká sele. 

Mesíčko a okurk, 
ráda máš, 
jen svoji maminku, tatínka znáš. 

Pičiky, boliky mňam, 
počkej má netie, 
hned ti je dám.

Bye-bye my old life
27. 9. 2001

Odešel jsem na místo z plakátu, 
jsem pryč a není návratu, 
mí rodiče jsou však nešťastní pro ztrátu. 

Vždyť oni ví, 
že budu dospělý až se jim vrátím, 
že si to obloukem na vojnu krátím. 

Nechci být, a snad ani nebudu, 
pan "někdo", co kouká z dálky na pobudu, 
nečekám na strmý pád.

7. 10. 2001

Zpívám ulice, 
ale mosty na nic nehrají, 
statné hřiby v dálce nehybně stojí, 
a tu jsou blíž, 
jindy zase daleko, 
čekají až si jich všimnu, 
jsou si tak podobní, 
jeden vedle druhého, 
tam čekají už léta, 
jsou si tak věrní svou šerou vzdáleností, 
zvláštně divnou, tou nejiností. 

Tak bloumám v náladě, 
a rozbřesk jim nalije čisté vody, 
vždy tolik skuteční, 
mí statní hřiby,
z rezavé noci se probouzí, 
já hltám ze všech sil, 
a líbám jejich prsty, 
nešťastně něžné, 
mí drazí jsou odsouzeni k samotě.

Jeden z návratů
8. 10. 2001

Ach! 
Slunce zas rozdává paprsky, 
na všechny strany, 
malinkou rozkoš,
přes modravou oblohu, 
s bílými obláčky letního chmýří. 

Mezi vzniká náboj, 
pohody a smíru, 
volnost hraje na varhany kůže, 
není co prozradit, 
pocity laskají naše duše, 
hřejivý vánek do touhy naposled přikládá.

Narcisova tvář
13. 10. 2001

Dívám se, 
na sebe jen skrze tebe, 
nikomu nepřísluší soudit se, 
ač s oblibou to dělám, 
v zrcadle shlížím svou něhu, 
pohladil bych se, 
jen kdyby bylo alespoň trochu plastické. 

Jsi živým odrazem, 
kronikou mých podlých i dobrých skutků, 
které vidím, ale jenom já. 
Mé krásné zrcadlo, 
můj milovaný obličeji, 
i kdybys byl zdí, 
tulil bych se k tobě, 
ohřál tvou chladnou tvář.

SNOB
13. 10. 2001

Kdo se to šťourá v rouře odpadní, 
proč nemá význam Slavnost zahradní, 

Jen slova, 
pocit ze dřeva, úsměv z ocele, 
proč se tak baví známé prdele. 

Svou rozmarnost lžou v krásném oděvu, 
opora zmrzlá, hledá potřebu, 
když kyselý chtíč šlape na děvu.

Kontraindikace ( Contraindication)
27. 10. 2001

~ takové malé variace na způsob Walta Whitmana ~

Víš Ty, že jsem zase v Nebi, 
pozdvižen, stojící u mramoru, 
vzdušná koule se valí vpřed metrem, 
já tu stojím a nestojím, a mnoho dalších, 
své blaho zahaluji do odhalení obscénosti úsměvu, 
byl jsem obdařen Tvou prázdnou a plnou realitou, 
slovy o kráse ohyzdné mé duše, 
touze po vymanění se a úplném pohlcení, 
netuším, jak moc jsem milován, 
protože ani nevím, že ještě miluji, 
celý týden Tě ztrácím, abych Tě opět objevil, 
v nešťastné mlze za krásného slunného dne někde v oblacích, 
podzemní šachtě pro odsouzence, 
Tvá smrt čeká na milost, 
tělo právě hraje poslední symfonii, 
nástroje se mi zdají dosti rozladěné, 
není stáří, umírá i mládí, 
bolestné úsměvy nahradí rtěnky vrásek, 
jen pro nás oba už zní kostelní zvon, 
a duše ostatních tam pláčou, 
proč je konec novým začátkem, 
já chci jen "dost!"

Definice: Pointa
4. 11. 2001

Pointa je příběh, 
který se v něco vyvinul.

Definice: Báseň
7. 11. 2001

Báseň je soubor vnucených asociací.

Kopce
23. 11. 2001

aby to bylo lehčí.

Jedu domů, 
jsou tři odpoledne, 
a slunce už pomalu zapadá, 
kouř z cigarety studí mé hrdlo, 
noční sníh přikryl ospalou krajinu, 
na kopcích vyrostly bílé vlasy stáří, 
počkám si, až na nich vlekaři upletou copánky, 
a my je budeme sjíždět, 
s uspořeným teplem mládí v rukavicích, 
se dvěma holemi, 
neboť se bojíme, 
že bez opory nikam nedojdeme, 
červené oči oslepené sluncem věčnosti, 
s nějakou promilí alkoholu.