„Se smrtí si není radno zahrávat.", řekl muž a sklopil hlavu. Jeho odvěký přítel se chopí předem připravené pistole s tlumičem a zmáčkne spoušť.

Jsem tu "sám" a jen se mi dokola přehrává přítelova vražda. To veselí, které jsme spolu kdysi prožívali, zmizelo, vše skončilo a již nikdy více… Vždyť on se snad ani nechtěl zastřelit? To byl omyl! Někdo udělal chybu a já to nebyl! Měl jsem ho včas zastavit! Je pozdě...

Prsty se pomalu přibližují k revolveru. Spoušť nezadržitelně dosahuje svého cíle a kulka míří do spánku. Prásk! Tichý výstřel, zbavený sil tlumičem, mu ještě zní v hlavě. On padá! Celé jeho tělo je bezvládné. Padá tou propastí, do které se mi nechce!

„Ach, bože!"

Pád na zem. Poslové smrti vylézají z jeho nitra, aby již bezcenné tělo vyměnili za mé. "Ne! Nechoďte ke mně! Prosím."

Krev mi teče po ruce. Neměl jsem se ho ani dotknout! Už je však pozdě a nyní je čas brát následky tak, jak postupně přichází.

„Jděte! Jděte si hledat někoho jinýho, dyť Já nejsem mrtvý!"

Já ještě žiju a chci žit! Chci pryč! Tady už nebudu ani chvíli. To ne, to se přece nemohlo stát! Počkej tu můj příteli a já se pro tebe vrátím.

„Otevřete dveře! Otevřte někdo ty dveře!“

Otočím s tím a strážní andělé se vrhnou do boje se Zlem. Vytryskne proud vody a skutečně, vojska bojovníků v bílém se hrnou proudem do boje s temnotou, skutečnější než včera, bližší než kůže. Služebníci Smrti tu vymírají po statisících, ale po chvíli mizí i vítězní andělé ve víru událostí, které nedovolují jejich přítomnost.

„Jsem očištěn! Poslové zmizeli."

Mám však mokré ruce. Proč jsem tady? A kde je vlastně On? Utřu si aspoň ty ruce a vrátím se k němu.

„Ty hrůzo strašlivá! Zmiz! Zmiz mi z očí! Pomóc! Pomóc! Kdo ho zabil?"

Vždyť jsme byli stále spolu, nebo ne?

„Ty zrádče! Jaks mě tu mohl nechat! Jen si tu ležíš a nic neříkáš."

Takhle jsem si věčnost nikdy nepředstavoval. Za věčné přátelství, cos mi slíbil, bych i umřel, ale ty nejsi "mrtev", ty jsi mi odešel navždy a teď je řada na mně. Ale mně se nikam nechce chodit. Zůstat tady. Už mě znova nedostanou! Vrazi! Já jsem o dost chytřejší než on! Mají smůlu! Mě nikdy nedostanou!

„To všechno je stejně vaše vina!“

„Nechte mě, vrahové! Já už budu hodný! Prosím...“

„Nééé...“

Ummm...

„Kde to jsem? Příteli můj věrný, kde jsi?"

Haló! Kde jsi! Tak ozvi se! Ty lišáku. Já vím, že tady někde seš. Prosím. Ozvi se mi. Sranda může být pěkná, ale tady už přestává všecko! Tak dělej! Vylez za svý skrýše!

Byli jsme dva v jednom těle, jak to bylo krásně skvělé. Teď tu sedím sám a sám, okolí, víc nevnímám. Kdo? Kdo to stojí za tím zlem?! Jen pojď sem, ty proradná! Přijď a taky si mě vem! Kde jsi ty věčná? Já chci být s tou zrůdou! Zas spolu dva budou.

„Nikdo se neblíží. Čekám! Přiď, Ty odvěká! Další z tvých sluhů čeká. Jó, ten se načeká!“

„Vím, že mě pozoruješ!“

„Čekám!"

Byli jsme dva, teď sám.

Za spojenectví, život dám.

Proč já vlastně nabízím svou smrt? Než opustím své tělo, tak se jim ještě pomstím! Ale komu? Kdo zavinil jeho smrt? Kdo byl tak podlý a potřísnil svou duši krví. Jeho krev byla čistá a nevinná. Nic mě nezastaví, abych se jim pomstil. Komu vlastně?

Tak zaprvé by tu byli doktoři. Ti byli a jsou na mě tolik hodní. Co by měli z jeho smrti? Povídali si s námi vždycky tak dlouho a kolikrát nám i poradili. Ti v tom prsty nemaj. Nebo že by? Nadále je budu pozorovat.

Kdo mu tu zatracenou zbraň prodal?

„Zabte ho! Vraha! Toho sis měla vzít a ne mého přítele! Mělas nás nechat! Čí vinou teď trpím?“

„Prozraď mi to!"

„Ale mně se nějak moc nechce.“

„Ten je již mrtev.“

„Povídali jsme si v mém pokoji.“

„On si vzal pistoli a zastřelil se.“

„Měla totiž zabudovanej tlumič. Ááááá... nenechávej mě tu samotnýho! Prosím! Počkej na mě. Já tam chci jít s tebou!“

„Nechte mě být! Co na mě šaháte! Vypadněte! Já chci být sám. Uhhh ummm... drž se člověče. Nebreč! To vy! Vy vrahové jste ho zavraždili! Vy jedny krvelačný svině! Proklínám vás! Zač! Copak jsme vám překáželi! Jsme? Zabit byl jen on. Já tu přeci nadále živořím v tesku a temnotě.“

„Já vás zabiju! Vy vrahové!“

„Pikat budete! Chrrrr... Smrt si pro vás přijde! Támhle ji vidímmmm...“

Byli jsme dva v jednom těle, jak to bylo krásně skvělé! Byli jsme furt spolu. Před mou smrtí nebral zřetele a jenom ve směru dolu sklopil svou bláznivou hlavu na prahu šílenství a zběsilosti. Ještě toho nemáš dost dost! To sis myslel, že ti ta vražda projde? Naivko! Cha, cha, cha... Jak jsi ubohý. Cha, cha, cha... Nééé... Kdo se to v mém snu objevil? Vždyť vy jste na pokoji sám. Naivko! Ale my jsme nic neslyšeli. Jak jsi ubohý! Vždyť vy jste na pokoji sám! Naivko! Blázna jednoho! Příteli můj věrný! To bylo pro ty komedianty? Smrt je pro vás vykoupení. Jen si pozvi smrt! Už ti klepe na dveře. Nečekejte na milosrdenství, jen si to udělejte sám! Byli jsme dva v jednom těle! Jdi mi s tím už do prdele! Skonči s tím utrpením! Zabij se! Věř mi. Zabijte se! Nééé... Já už to nemůžu vydržet! Proč!? Nebojte se. Pojď ke mně. Smrt je krásná. Já ti věřím, že mě neopustíš. Tak pojď. Já už jdu můj druhu. Hlavu již vkládám do volného kruhu. Do té smyčky, jdu za tebou do nekonečné říčky. Budem navždy spolu. Již stačí skočit dolů, tak pojď. Tady přicházím.